Jak se překládá Zaklínač

Stanislav Komárek se v uplynulých dekádách stal dvorním českým překladatelem Andrzeje Sapkowského. Přeložil povídky a všechny knihy ze ságy o zaklínači Geraltovi, Husitskou trilogii a i nejnovější Vlčí stopou o historii vzniku hry Zaklínač 3: Divoký hon. Byl to on, kdo trpaslíky „namluvil“ valašským nářečím, nakreslil mapu Severních království a pojmenoval Geraltovu klisnu Klepna. Bez přehánění se dá tvrdit, že se významně podílí na popularitě zaklínačského fenoménu v Česku. Zatímco on překládá, jeho manželka Jana zaklínačskou literaturu ilustruje.

Stanislav Komárek vyhotovil překlad knihy Vlčí stopou v rámci týmu Context Heroes a my jsme moc rádi, že vám tento exkluzivní rozhovor můžeme přinést. O tom, co to znamená mít zaklínače v obýváku, jsme si popovídali u Komárkových – jak jinak než v obýváku.

Pavel Dobrovský: Jak se dostal zaklínač Geralt do češtiny?

Stanislav Komárek: Andrzeje Sapkowského nás tehdy objevilo víc. Úplně první povídku s názvem Zaklínač přeložili ve stejném čase a nezávisle na sobě spisovatel František Novotný a Jiří Pilch. Každý pro Geralta použil jiné označení. Franta ho nazval vědmák, Jirka zaklínač.

To slovo zaklínač do té doby v češtině neexistovalo. Z jakého důvodu se nakonec prosadilo?

Když jsme připravovali překlady povídek pro první knižní vydání ve sborníku Stříbrný meč (vyšel roku 1992 -pozn. red.), Jirka mě a další překladatele naklonil pro svého zaklínače. Slovo odvozené od zaklínat, které v češtině existuje, nám přišlo přijatelné. Je to podobné jako v polském originálu. Wiedźmin je neologismus od wiedźma, tedy čarodějnice. Stejně tak anglické witcher vychází z witch, ale jako slovo v angličtině do té doby neexistovalo. A tak ve svých překladech používám zaklínače. Ale i pro vědmáka je místo. Zaklínač totiž označuje profesi, kdežto vědmák je urážlivý výraz pro vandráka s mečem, co se potuluje krajinou a za peníze oddělá příšeru. Místy jsem použil ještě označení bosorák, protože bosor je moravsky a slovensky mužský protějšek čarodějnice.

Pamatuješ si na své první setkání se Sapkowského dílem?

Odebíral jsem Fantastyku, což je polský časopis věnovaný sci-fi a fantasy. Andrzej roku 1986 vyhrál redakční soutěž a vydali mu povídku Wiedźmin. Tehdy fantasy ještě nebyla zavedený žánr, všichni chtěli sci-fi, nejlépe takovou jako od věhlasného Stanisława Lema. Jaké to pro ně a pak i pro nás bylo překvapení, když se najednou objevil autor, který psal o chlapovi s mečem likvidujícím upíry. Ale byla to kvalitní povídka, líbila se mi a následně jsem přeložil hned tu druhou Zrnko pravdy. Geralt v ní navštíví statek, na kterém bydlí muž proměněný kletbou v obludu a děj zahrnuje i setkání s bruxou, specifickým druhem upírky.

Zrnko pravdy patří do zmíněného sborníku Stříbrný meč. Jak na tohle překládání vzpomínáš?

To byla divoká doba. Bouchali jsme překlady na mechanických psacích strojích, nadělali jsme při tom spoustu chyb a výsledek ani neprošel redakční úpravou. Jak říká Robert Pilch (současný vydavatel knih Andrzeje Sapkowského – pozn. red.): „Kdož máte první vydání Stříbrného meče, važte si ho, je to už bibliofilie, ale proboha – nečtěte to.“ Knihu tehdy vydávalo nakladatelství Winston Smith, které bylo aktivní na začátku 90. let. Na to se nedá zapomenout. Třeba na to, že nezaplatili honoráře ani překladatelům, ani Andrzejovi a to byl jeden z důvodů, proč se Jiří Pilch rozhodl založit nakladatelství Leonardo, pod kterým Andrzej dodneška vychází.

Pokud mě paměť neklame, tak knižní překlad Geraltových dobrodružství poprvé vyšel právě v češtině.

Je to tak. Teprve pak následovala ruština, němčina, španělština. Ve Španělsku dokonce kniha vyhrála cenu pro nejlepší překladovou literaturu. Následovala francouzština a angličtina, do které se pronikalo asi nejhůř. Ale lidem se to líbí všude. Andrzej je univerzální. Nepíše vyloženě jen pro Poláky. Andrzej má leccos procestováno, načteno a umí jít na věc. To není Jirásek, který při vší úctě věnuje tři stránky popisu krajiny, než se dostane k lidem. Andrzej umí atmosféru vytvořit rychle. A ten jeho svět je srozumitelný v jakémkoliv jazyce.

Jaký má Sapkowski názor na české překlady?

Neskromně řeknu, že je asi má rád. Vždycky tvrdil, že Komárek je jeho nejlepší překladatel, protože se autora na nic nevyptává a nic po něm nechce. To je ta moje tajná ingredience. (smích)

Marigold, klepna a další překladatelské smyky

Proč se jméno Marigolda liší od polského originálu?

Marigold se v polštině jmenuje Jaskier, to znamená pryskyřník. To pro naše uši nezní moc poeticky, takže jsem hledal podobnou kytku a našel jsem si blatouch. To nešlo použít, zní to moc blátivě. Jenže anglicky se blatouch řekne marsh marigold. Marigold se mi líbilo. Navíc obsahuje gold, tedy zlato, a jméno tak mohlo nenápadně odkazovat k někomu, kdo je zlatoústý. Jenže Andrzej, jakmile se o tom dozvěděl, přidal do příští knížky postavu Triss Merigold. Schválně nás chtěl vytočit. (smích) Tehdy Jirka Pilch přišel na latinský název pryskyřníku Ranunculus! A čarodějka je od té doby Triss Ranuncul.

Měl jsi se Sapkowským víc takových literárních tahanic na úrovni autor versus překladatel?

Upozorňuji, že jsme se nikdy nehádali, vždy to bylo v dobrém. Překládání beletrie je tvůrčí proces. Časem přišel Andrzej na to, co ode mě může čekat, a já zase poznal, jak uvažuje on.

Teprve v poslední knize Rozcestí krkavců se odhalilo, že jméno Geraltovy klisny Klepny je také tvým dílem.

V polštině se ta klisna jmenuje Płotka. Tedy plotice, plevelná rybka s červeným okem. A płotka zároveň polsky znamená drb či kleveta. Hledal jsem tedy v atlase ryb vhodnou českou rybu. Zkoušel jsem střevli, vranku, mřenku. V jedné chvíli jsem se přiklonil k mřence, ale Jirka Pilch se divil, proč tam cpu rybu, když se mluví o klepech. Slovo plotka je totiž v polštině drb neboli kleveta. To originální jméno se liší jenom použitím písmene ł, které v české abecedě chybí, a samozřejmě výslovností. Ale jak se už Jirka spletl a řekl to nahlas, tak se zrodila Klepna a chytlo se to. Na rozdíl od Marigolda se to nikdy nijak neprobíralo, a prasklo to, až když Andrzej napsal Rozcestí krkavců. V jedné scéně Geralt kupuje svou první klisnu a koňský handlíř se diví: „Zaklínač by měl cválat na bujném hřebci. Nabízím ti štiky, ale ty chceš plotici.“ Celý odstavec jsem musel přepsat a vysvětlit to přes slovní hříčku: „Abys pak nebyl terčem posměchu, aby se ti nepošklebovala kdejaká vesnická klepna.“ Andrzej mi pak napsal: „Víš co, jsem sice rybář, ale třicet let jsem si myslel, že klepna je nějaká česká ryba.“ (smích)

Vzpomeneš si ještě na nějakou podobnou věc?

V povídce Konec světa spolu jedou Geralt a Marigold krajinou a Marigold ukazuje na hráz rybníka s poznámkou, že tam ryluje piżmak, tedy ondatra pižmová. Jirka to přeložil jako „ryje tam nějaký pižmoň”. Pižmoň je přitom polární tur. Bylo jasné, že to neprojde. Nakonec se to do textu nedostalo, zavčas jsme pižmoně zahnali. (smích) Nebo příhoda s otrokem. V originále se na jednom místě říká, že je tam otrok. Bezmyšlenkovitě jsem ho přeložil jako nevolníka. Jenže ve staropolštině znamená otrok totéž, co v ruštině, prostě „malý chlapec“. Andrzej tento příběh občas zmiňuje jako důkaz, jak napálil překladatele.

V čem je neviditelná a určitě zrádná blízkost polštiny a češtiny?

Vždycky pracuji s hotovým textem, který se už nemění. Udělám hrubý překlad, přečtu ho, vychytám chyby. Když se knihou zabývám déle, začnu bezděky používat polský slovosled, který je trochu jiný. Jirka Popiolek (redaktor nakladatelství Leonardo, který po Jiřím Pilchovi převzal redakci Sapkowského překladů, a který redigoval i Vlčí stopou – pozn. red.) mi ho opravuje. Já to o sobě sice vím, ale stejně k tomu po čase zase sklouznu. Jirka mi pošle zkorigovaný text zpátky a já se na něj ještě podívám. Občas máme na něco trochu jiný názor, ale vždycky to nějak dáme dohromady.

Lišilo se překládání povídek od překládání ságy?

Povídka je uzavřená, rychlá, akční. Sága byla víc ukecaná, bylo v ní více vaty. První díly ještě nesly povídkový rytmus, ale pak se to začalo nafukovat. To je možná problém autorů, kteří začínají v románové formě. Podobné je to třeba s Harrym Potterem, první díly jsou tenké, pak začnou knížky tloustnout. Když se ale podíváme na pozdější Husitskou trilogii, tak je vidět, že Andrzej už věděl, jak k románu přistupovat a všechny tři díly jsou přibližně stejně obsáhlé.

Nacházíš při překládání nesrovnalosti v textu a reportuješ je zpátky?

Zaklínačská literatura je fikce, v té není co hlídat. Ale v Husitské trilogii jsem Andrzejovi hlásil věci, které historicky neseděly, původně třeba počet popravených společníků Jana Želivského. V jiné části docházel Reynevan do pražského klášterního špitálu, ale ten klášter byl v popisované době již husity vypálený. Andrzej to opravil a nahradil jiným místem.

Podařilo se ti skrz vzájemnou komunikaci někdy ovlivnit chování postav?

Stanislav: Ne, to ne.

Jana Komárková (výtvarnice a ilustrátorka Sapkowského knih): Andrzej byl u nás na návštěvě. Bylo tady víc lidí, ochutnali moravskou slivovici a snědli buchtu, kterou jsem pekla dětem do školy. Skoro celý plech. Andrzej pokaždé vstával brzy a chodil si se mnou povídat do kuchyně. Podívej, řekla jsem mu jednou, máš to dobře napsané, ale ty ženy se mi nelíbí. Nejsou to pořádné ženské. Yennefer je divná, podlá a zlá potvora. Napiš nějakou sympatickou ženskou postavu. A on napsal.

Stanislav: Jak to myslíš?

Jana: Když jsem Zaklínače četla a ilustrovala poprvé, všimla jsem si toho hned. V prvních povídkách byla Yennefer větší mrcha, pak se postupně měnila. Je to poznat, když to člověk čte chronologicky od povídek až po ságu.

Nevadilo ti jako ilustrátorce, jak Sapkowski prezentuje právě ty čarodějnice? Jako z obálek lechtivých časopisů.

Jana: Čarodějnice nemají být normální ženy. Jejich vzhled je vyčarovaný a umělý. To Andrzej vymyslel dobře. Vždyť i hrbatá a ošklivá Yennefer ze sebe kouzly udělala nádhernou ženu. Navenek jsou krásné, ale uvnitř? Ošklivé. Intrikánky. Žádná z nich není vyloženě dobrá. Sice je tam Triss, jenže ta je vlídnější jen proto, že je znetvořená od bitvy v Soddenu.

Stanislav: V počítačových hrách taková vůbec není. Tam z ní udělali sexy kočku. Přitom ona nenosí ani šaty s dekoltem, je popálená po celém těle.

Jazyk a styl

V textech od Sapkowského se mísí vulgarismy s termíny z heraldiky nebo botaniky. Je náročné to překládat?

To je jeho styl. V devadesátých letech v české literatuře vulgarismy nebyly zvykem. Vzpomínám si, jak Jirka Pilch v jedné povídce přeložil nějaké klení jako „prach a broky“. Říkám, Jirko, oni tam střílejí z luků a ty tam cpeš střelný prach. To je nesmysl. Pak jsme překládali peprněji, a dokonce vulgárněji, jak to bylo v originále.

Podle jakého klíče překládáš hovorové styly postav?

Venkované mluví lidově, čarodějnice kultivovaně. Šéf redanské rozvědky Dijkstra je sice plebejec, který se vypracoval ze dna, ale je mazaný a mluví jako dvořan. A trpaslíci? Tak na jejich mluvu jsem pyšný. Andrzej jim dal lidovou polštinu, ale není to žádné konkrétní polské nářečí. Já jsem jejich řeč upravil podle valašského nářečí. Trpaslíky mám rád, tak jsem jim dal valašštinu.

Používaje často přechodníků, působíš na čtenáře poněkud starobyle. Čině tak, rozhoduješ se k tomu vědomě?

Používám je hojně při překládání téhle pseudohistorické literatury. Poláci přechodníky používají běžně. Zůstaly jim v živém jazyce, mají dokonce jednotný tvar bez rozlišení rodu. Přejal jsem to jako archaizující prvek, který sluší fantasy s historickým nádechem. Jinde, třeba v polských detektivkách, které jsem taky překládal, je nepoužívám.

Zeměměřič Severních království

Jsi autorem takzvané Komárkovy mapy, která zobrazuje Severní království. Jak k tomu došlo?

Začal jsem ji kreslit, abych se v tom světě dokázal orientovat. Jednotlivé části jsem během práce konzultoval přímo s Andrzejem. Tomu se ta aktivita nejdříve znelíbila a potom zalíbila natolik, že začal spolupracovat. Napsal mi například, ať umístím severní království Kovir tak, aby bylo snazší doplout k němu po moři než dojít přes hory. Přizpůsobil jsem tomu tvar pobřeží. Rivii jsem lokalizoval blízko Wyzimy. V první povídce totiž místní označují Geralta za špinavému Riva. Jak dobře víme, obvykle si utahujeme ze sousedů, ne z lidí z druhého konce světa. A třeba Brokilon jsem musel zvětšit, protože je to prales, ve kterém se skrývají dryády. Musí být tedy rozlehlý. Andrzej se pak mapou řídil při dalším psaní a věděl, že díky ní nemůže dělat chyby – bez ní by na spoustu věcí zapomněl. Takže se stala kanonickou, i když později vznikaly další mapy, některé dost odlišné.

Připravil jsi také erby, tudíž jsi fušoval i do heraldiky.

Některé erby Andrzej přímo popsal, třeba lvy z Cintry nebo redanského orla. Jiné jsem musel vymyslet, proto jsem si něco načetl o heraldice. Stejně jako mapa tak i erby vyšly jako příloha knihy. Odpovídají tomu, co Andrzej popsal, tedy ševrony, různé figury a podobně. Když se připravovala počítačová hra, tak mě oslovili s tím, že moje erby použijí. Nakonec některé přejali, jiné pozměnili, další vymysleli znovu. Třeba znak Skellige jsem udělal s vikinskou válečnou sekerou, ale ve hře tam tuším vložili drakkar. Anebo jsem do erbu Redanie namaloval dvojhlavého orla, protože s jednou hlavou je to v české heraldice orlice. Poláci figuře ve svém státním znaku označují za orla, ale z našeho pohledu je to jednohlavá orlice. Teď je erbů ze zaklínačského světa spousta a ne všechny jsou konzistentní.

Cítíš se někdy jako virtuální obyvatel toho světa?

Takový romantik zase nejsem. Mapy i erby vnímám jako doplněk, aby byl celek zajímavější. Musím ale říci, že ty české ilustrované vázané edice s mapou, erby a ilustracemi od Jany jsou asi nejvýpravnější vydání zaklínačových dobrodružství, která v různých jazykových verzích existují.

Vlčí stopa v popkultuře

Jak jsi vnímal sílící popularitu knih?

V nakladatelství Leonardo to vnímali nejlépe, protože mohli zvyšovat náklady (smích). V návaznosti na to Andrzej začal jezdit na české cony. Ostatně jsme se tam i poprvé osobně potkali. Dopad je cítit i skrz seriály, divadlo, hudbu a samozřejmě počítačové hry. Když jsem překládal knihu o historii zaklínačského fenoménu od Adama Flammy, teprve jsem si uvědomil, jakého světového úspěchu Andrzej dosáhl.

Nejnověji jsi podepsán pod Vlčí stopou o vývoji třetího dílu herního Zaklínače, kterou jsi v týmu Context Heroes přeložil pro herní obchod Xzone. Jaký je tvůj vztah k počítačovým hrám?

Stanislav: Musím se přiznat, že jsem skončil někde u Diablo. (smích) Když jsem překládal Vlčí stopou, tak jsem si dohledával herní cutscény na YouTube. Z mého pozorování má ta hra k Andrzejovu dílu podstatně blíž než seriál od Netflixu.

Jana: Viděli jsme čtyři díly z první řady toho seriálu, a pak jsme si řekli, že by to stačilo. To není Sapkowski, to je amerikanizovaný pohled na původní látku.

Stanislav: Myslel jsem si, že se Polákům svého času jejich seriál a film Wiedźmin moc nepovedly. Ale vedle Netflixu je to veledílo.

Co z Vlčí stopy tě zaujalo a třeba ti řeklo něco nového o počítačových hrách?

Nikdy jsem nic podobného nepřekládal a nevěděl jsem, do čeho jdu. Žasnul jsem, kolik lidí na hře pracovalo. Nejenom ve vývoji, ale i při následné propagaci a zavádění na trh. Kniha se hodně věnuje vývojářům a vztahům mezi nimi. A to bylo čtivé. Navíc je zajímavé poznávat problémy i úspěchy vývojářů. Musela to pro ně být šílená dřina.

Jak jsi se k překladu Vlčí stopy dostal?

Oslovil mě Vojta Schubert z překladatelského studia Context Heroes. Mám to těžké, lidé mě s tím Zaklínačem prostě pořád spojují a nabízejí mi práci. (smích) Na překladech her jsem se ale nepodílel, přestože překladatelé vycházeli také z mé práce.

Sapkowski se k herním adaptacím stavěl chladně. Rozumíš tomu postoji?

O tom se hodně mluvilo. Andrzej není v počítačových hrách doma, je to literát. A holt podepsal pro sebe nevýhodnou smlouvu. Různá média z toho pak dělala velké drama, psalo se o žalobách a odškodnění. Nakonec se dohodli mimosoudně a obě strany z toho vyšly relativně dobře.

Myslíš, že se dočkáme nové knížky?

Stanislav: Když mám na sobě mikrofon, tak můžu odpovědět jedině, že nevím.

Jana: Pořád Standovi říkám, ať napíše komiks o zaklínači a já ho nakreslím. (smích)

Stanislav: Ale to je Andrzejův svět, co bych tam já vymýšlel. Co kdyby sis vzala povídku a nakreslila to podle ní?

Jana: A ty to redakčně projedeš, jestli je to správně.

Komárek: Ano. To bych zvládl. (smích)